WAVES OF LIFE / FALL

(EN)

Technique - Digital art painting (program krita)

Making time - about 1 hour

Meaning - 

What is life anyway? How is it possible that nothing can become something? And how something can constantly changing? Life, a wave of heartbeat frequency. Up down. Up, down and round and round. Motion, fall and change.

Why do we fall? Why, if we manage to rise from the bottom, after a while we fall and sometimes even deeper? Why is a human's life like one long roller coaster that seems to endlessly test our patience? Why is it that when we feel that everything is finally turning for the better, a blow comes that sends us back into a deep dark abyss? And why do we climb back up from that abyss with patient slow steps when somewhere deep down we still know that we will fall down again? And where do we actually get the strength and motivation to repeat all this over and over again and not stay at the bottom of the abyss? We probably always naively think that this time it will be different and we will only be at the top and nothing will bring us down, but as if we were just lying to ourselves and comforting ourselves with that idea.
And so we keep falling. We continue to rise each time a little stronger. We make a lot of mistakes from which we learn. Why all this? It's like the whole thing is copying the line of heartbeat waves up down up down then down then up and down again, but why all this? So that one day the line will balance out and we leave this world?

(CZECH)

Název- VLNY ŽIVOTA / PÁD

Technika - Digitální malba (program krita)

Čas tvorby - zhruba 1 hodina

Význam - Co je to vlastně život? Jak je možné že se z ničeho stane něco? A jak to že to něco se neustále mění? Život, vlna frekvence srdečního tepu. Nahoru, dolu. Nahoru, dolu a pořád dokola. Pohyb, pád a změna.

Proč padáme? Proč, když se nám podaří zvednout ze dna po chvíli padneme a někdy ještě hlouběji? Proč je život člověka jak jedna dlouhá horská dráha která jakoby nekonečně zkoušela naší trpělivost? Proč když máme pocit, že se vše konečně obrací k lepšímu přijde rána která nás zas pošle do hluboké temné propasti? A proč vlastně z té propasti šplháme trpělivě pomalými krůčky zase nahoru když někde v hloubi stejně víme, že zase padneme dolů? A kde vlastně bereme sílu a motivaci k tomu opakovat tohle vše neustále dokola a nezůstat na dně propasti? Nejspíš si neustále naivně myslíme že tentokrát to bude jinak a budeme už jen nahoře a nic nás nesrazí dolů, ale jako kdyby jsme tohle sami sobě jen nalhávali a utěšovali se tou představou.
A tak pořád dál padáme. Dál se zvedáme pokaždé o něco silnější. Děláme velké množství chyb z kterých se učíme. Proč tohle všechno? Jako kdyby to celé kopírovalo linku vln srdečního tepu nahoru dolu nahoru dolu, dolu pak zas nahoru a zase dolu, ale proč tohle všechno? Proto aby se linka jednoho dne ustálila v rovnováze a my tenhle svět opustili